Švýcarský deník aneb čeští nevidomí na Engadin Skimarathonu

Pátek 11. března 2016, den první. 

Během dopoledne vyjíždějí z Prahy dvě auta plná nevidomých sportovců s traséry. Mají společný cíl – vesničku Madulain ve švýcarském regionu Engadin v okrese Maloja. Madulain je zasazený do malebného údolí řeky Inn a kousek odtud je proslulé lyžařské středisko Svatý Mořic. Engadin se může chlubit klimatem snů, neboť slunce tu svítí 322 dnů v roce. A také se tu každý rok koná Engadin Skimarathon, jeden z laufů - dlouhých běžeckých závodů, mezi něž patří i naše Jizerská 50 či slavný švédský Vasův běh. Právě tato velká sportovní událost je cílem naší české skupiny nevidomých závodníků s traséry. Je tu masér a triatlonista Marek Moflar, jediný český nevidomý, kterému se podařilo absolvovat Ironmana (dlouhý triatlonový závod s 3,86 km plavání, 180 km na kole a maratonským během 42,2 km). Markovým dlouholetým trasérem je taktéž triatlonista Tomáš Novotný. Pak je tu masér a vrcholový goalballista Honza Bošek (goalball je míčová hra pro nevidomé) s trasérem Honzou Markem. Dalším závodníkem je Vašek Svoboda, student pražské FTVS a také vrcholový goalballista. Václavovým trasérem je šéf spolku Jeden na jednoho a tudíž i šéf celé švýcarské výpravy Maxim Čambor. Posledním nevidomým je bývalý paralympionik v běhu na lyžích Marek Šimíček z Horní Moštěnice u Přerova, jehož trasérem je všestranný sportovec a maratónský běžec Ivo Haničinec. Výpravu uzavírám já jakožto technická podpora, koordinátorka, průvodce nevidomých a šéfkuchařka v jedné osobě. 

Sobota 12. března 2016, den druhý.

Probouzíme se do slunečného rána. Část výpravy odjíždí do Svatého Mořice vyzvednout startovní čísla na zítřejší závod a nakoupit čerstvé potraviny. Druhá část se věnuje přípravě a mazání lyží na odpolední trénink. Po polední polévce se skupina rozdělí. Někteří se rozhodnou pro delší a náročnou běžkovou túru na ledovec Morteratsch, ostatní se nechtějí před závodem příliš vyčerpat a volí lehčí a kratší trasu podél řeky Inn. Běžecké stopy jsou upravené s naprostou dokonalostí a je jich mnoho, takže variant výletů je nepřeberně. Kvalita běžecké infrastruktury zdaleka převyšuje možnosti české jizerské magistrály. Prostě Švýcarsko. Večer patří opět přípravě lyží, saunování a lehké večeři. Jdeme brzy spát, zítra nás čeká těžký den.

Neděle 13. března 2016, den třetí. 

V 5:40 zvoní budík a probouzí nás do nejdůležitějšího dne výpravy, protože za pár hodin začíná závod. Je to kruté, předčasně započaté ráno. Panuje nervozita a předzávodní stres. Po rychlé a syté snídani kvapně opouštíme apartmán v 6:40. Nejprve nás čeká cesta vlakem z maličkého nádraží v Madulainu do Svatého Mořice. V čekárně nádražíčka nastane kulturní šok. Útulná, dřevem obložená místnost nabízí čekajícím knihovničku o třech policích naplněnou literární klasikou. Mimoto je zde k dispozici k nahlédnutí i partitura Haydnova Stvoření. Vše čisté a pěkné. Neuvěřitelné! S místní přesností přijíždí červený vláček plný závodníků, do kterého se nasoukáme. Po půlhodině cesty přestoupíme ve Svatém Mořici na autobus. Všude jsou neskutečné davy závodníků a panuje vysoká nervozita. My se však v našich reflexních vestách označujících handicap asertivně prosazujeme vpřed. Krátce po osmé jsme na startu. Zde jsou ještě větší masy a také nesmírný chaos. Jinak to asi nejde, když na Engadin Skimarathonu startuje téměř 15 tisíc lidí. Jen taktak před startem stíháme vše potřebné. Po deváté hodině se již řadíme do naší startovní vlny a čekají nás poslední minuty. Někteří z nás pojedou klasickou technikou a někteří zvolili bruslení. (Na rozdíl od Jizerské 50 si každý může zvolit techniku, ve které mu to jde lépe.) Oba Markové a Honza jedou se svými traséry celý maraton s distancí 42 km.  Vašek s Maxem a já jedeme půlmaraton, tedy 21 km. Jelikož nejsem žádná závodnice ani trénovaná sportovkyně, tak beru svou účast s velkým nadhledem a jediným cílem: neskončit totálně na chvostu. Mám z toho i velké obavy, jelikož jsem rozmazlená a netrénovaná kancelářská myš a bojím se, že mi nebude stačit kondice ani dech. Pak ten osudný moment nastane a my všichni se vyhrneme na širokou trať. Začíná dlouhá část závodu podél zasněžených jezer Sils a Silvaplana. Nekonečná rovina, kterou se hrne vpřed mohutný had závodníků. Naprostá většina zvolila skating a jen několik málo lidí jede klasickou technikou. Člověk si na té rovině vůbec neodpočine, protože tu nejsou žádné sjezdy. Již brzy mi dojde, že tu asi vyplivnu plíce, duši a kdovíco všechno. Pořád mne někdo předjíždí. Švýcaři jsou v kondici. Aby ne, když žijí v takové krajině, kde mohou na běžky vyrazit několikrát týdně po práci. K tomu přičteme čisťoučký vzduch a příznivou ekonomickou situaci. No jo, tak to máme trochu těžší, ale i tak se pokusíme. Na konci prvních deseti kilometrů je mi již hodně ouvej. Cítím dehydrataci a z toho plynoucí slabost. V Silvaplana je první občerstvovací stanice. Nabízí se voda, ionťák, banány a čokoláda. Beru všechno. Poté vyrazím s cílem zdolat i druhou část závodu. Ta je o poznání rozmanitější. Začínáme stoupat do kopců, rovinu okolo jezer vystřídají lesy. Kolem mne je stále dav jako na Václaváku. Na startovním čísle má každý z nás vyvedené své jméno. Takže potkávám Ronalda, Annemariii, Christinu, Johannu, Lucase, Martina, Bruna a mnoho dalších místních. Kromě toho je tu i Francesca, Gianni, Marco, Alessandro, Federico, Paolo, Laura, Ornella (Italové). Také Ulrich, Armin, Karen, Gertrud, Margarethe, Frieda, Hermann a Hans (Němci). Čechy nepotkávám, ale ze startovní listiny jsem vyčetla, že nás je tu 122. Když člověk jede nejen nadoraz, ale už jen z rezerv, tak přemýšlí o naprostých nesmyslech. Třeba o evropských jménech, švýcarském sýru, červených vlacích a protěži alpské nebo o tom, že tady ve stopě mezi všemi těmi Evropany snad problém uprchlíků či Islámského státu vůbec neexistuje. Ve Svatém Mořici nás povzbuzují diváci podél tratě. Někteří mne i oslovují jménem, což je příjemné. Zvoní zvony. Je přece neděle, tak v Mořici svolávají na mši. Pořád stoupáme, nemá to konce. Už jsme vyplivla plíce i duši. Cítím velkou fyzickou krizi. Pak to však přijde a je to velkolepé. Cedule ukazuje poslední kilometr do cíle. Za odměnu nastává dlouhý sjezd. Nohy už asi nemám, ale přesto se snažím je udržet na trati a ve vajíčku nabrat rychlost. Poslední metry dobruslím do cíle. A nejsem na chvostě, což je super. Ostatním se vůbec nevedlo špatně. Naši zajeli perfektně. Marek Moflar s Tomášem Novotným zvládli celý maraton v čase 3:43. Marek Šimíček s Ivem Haničincem zajeli 42 km za 4:03. Honza Bošek s Honzou Markem byli na trati jen o minutu déle s časem 4:04. Vašek Svoboda s Maximem Čamborem zajeli půlmaraton v čase 2:05 (a já v čase 2:23). Odpoledne se všichni sejdeme v našem apartmánu v Madulainu. Panuje uvolnění. Připíjíme si bohemkou na další úspěšně zdolaný závod. Po večeři odjíždí první skupina do Prahy. My zbývající zůstáváme do dalšího dne.

Pondělí 14. března, den čtvrtý. 

Ráno poklidíme a vše sbalíme. Po osmé hodině opouštíme prosluněné údolí řeky Inn, kde jsme společně prožili několik důležitých dní a kde každý z nás nechal v závodě kus sebe.

Zapsala: Magdalena Nováčková