53. Jizerská 50

Letošní ročník J50 byl mým jubilejním desátým. Byl to další z povedených víkendů, který jsem pod hlavičkou Nadace Leontinka strávil v Bedřichově a blízkém okolí. Páteční přejezd z Prahy do Bedřichova se skupinkou zrakově postižených běžkařů a jeji trasérů, proběhl bez jakýchkoliv zádrhelů. Všichni se dostavili včas a nikdo nehlásil, že by něco nazapoměl. V sobotu 8.2.2020 jsem byl spíš dopravce na trase chata Muhu centrální parkoviště Bedřichov. Trasu jsem si během dne dal nepočítaně, asibych ji dal i poslepu. Ale našel jsem si i čas na krásnou projížďku se svým parťákem Vaškem. Právě během ní jsme se utvrdili v přesvědčení, že v neděli pojedeme na "chlupáčích", na nových lyžích Fischer Twin skin.

Hlavní závod J50 se jezdí v neděli a je to pokaždé velká událost, sposta lidí a někdy i zmatku. 53. ročník jelo 5 členů našeho spolku: Honza, Marek, Vašek, Zbyněk a já. Naše neděle začala budíčkem v 6,30. Po snídani jsme měli za úkol zbalit si věci a uvolnit pokoje. Odjezd, naplánovaný na 7,30, proběhl až na malé zdržení bez problémů. Těsně po osmé hodině jsme zaparkovali na bedřichovském centrálu a při vykládání běžek se ozvaly naprosto nepublikovatelné nadávky. Ivo si nechal "kecafón" na Muhu! Pro upřesnění ten kecafón je navigační pomůcka, pomocí které vede trasér svého partnera ve stopě. Pro Iva s Petrem naprosto zásadní a nepostradatelné zařízení, bez kterého jednoduše jet nemohou. Co teď? Trošku stresu a zvýšení hladina adrenalínu před startem? Náš start je po druhé vlně, což v ten moment bylo za nějakou hodinku. Stihneme to otočit? Riskujeme! S Ivem šup do auta a zpět na Muhu. Vyrážíme a smůla, jen co vyjedeme z parkoviště, vyjede rovnou před nás ze zastávky autobus... teď už nepublikovatelné výrazy chrlím i já. Vůbec ničemu to ale nepomáhá. Autobus se pomalu prodírá davy závodníků a fanoušků, kteří se hrnou na stadion. Před autobus se dostáváme až za Semerinkem. Na Muhu přebíráme kecafón, otáčíme auto a jedeme zpět. Ivo se celou cestu omlouvá ale já přesně vím jaké to je zapomenout navigační pomůcku. Stalo se mi to před třemi roky v Norsku. Tam jsem to měl naštěstí jenom 15 minut během. Na zpáteční cestě je překvapivě málo aut, jenom dobře. V 8,55 parkujeme na centrálu. Blesková zastávka na záchodě, přezout se do běžkových bot a plynulý přesun na start. Na startu ještě jedna veselá příhoda: Marek se svým trasérem Františkem vlezli do špatného koridoru a nakonec jako dva hadi podlézali bariéry do toho správného. 

Start! Vyrážíme těsně před třetí vlnou. Cíl je jasný: pokusit se zdolat celou trasu pod 4 hodiny. Není moc kam pospíchat, výjedz ze stadionu je úzký. Lyže drží, za pár minut jsme U Buku a frčíme dál. Nová louka, Blatný rybník a začínáme stoupat. Tuto část nemám úplně v oblibě ale velké pozitivum je, že se krásně z "chlupáčů" odrazím. Na Kristiánově je první občerstvovačka, zastavujeme. Doplňujeme tekutiny, Vašek potvrzuje dobré tempo. Stoupání na Rozmezí je dlouhé, táhlé ale stopa je dobrá a krásně drží. Občas někoho předjedeme, občas se kolem nás přeženou závodníci, někteří jedou nejom soupaž. Neuvěřitelné! Za necelou hodinu jsme na Čihadlech. Bomba! Dlouhý sjezd směr Smědava není moc odpočinkový, je potřeba stále rukama přiživovat skluz dopředný. Druhé občerstvení a dlouhá Knížecí cesta, kterou jedeme skoro celou soupaž. A pak Vlašský hřbet, fuj fuj fuj, lezu pomalu ale vylezu! Pak relativně svižně na Jizerku. Další tekutiny a nějaké ionty. V krátném sledu další stoupání, směr K Bunkru. Nepříjemné, stopa vůbec žádná, půlku musím stromečkem. Vašek mi ujíždí. U Bunkru ho ale vidí, čeká. Promenádní je vždy náročná. Člověk vidí daleko před sebe a nejraději by se viděl až tam někde, kde jsou ti rychlejší. Smědava je další postupný bod a pak pro mně nejhorší místo celého závodu... stoupání ze Smědavy. Ten kopec je velká mentální výzva. Jdu, Vašek mi ujíždí, že na mně počká. OK. Já pokračuji svým tempem. Boj, velký boj ale vyhrávám a dorážím na Knajpu. Vašek nikde! Kde je? Chvíli čekám a pak se přesouvám po trase dál. Dojíždím na Čihadla a Vašek stále nikde. Zastavuji, zkouším volat, nebere. Čekám dalších 5 minut a najednou ho vidí jak sjiždí za jiným závodníkem. Pokusím se na nej zařvat, neslyší a valí dál. Než se rozjedu a zařadím je přede mnou takových 100m. Štolpišská silnice je více méně celá z kopce. Nedaří se mi Vaška dojet. Až po sjezdu ze Žďárku jsem tak na 20m a zakřičím ještě jednou. Slyší, zpomaluje. Děkuji! Na Hřebínku dáme tekutiny a polévku. Skvělá věc! Teď už jenom Olivetská hora. Nezklamala... žádná stopa, zrcadlo. Začínám chytat křeče do pravého stehna ale jedeme, cíl je stále blíž. Vládní je rovněž jako jednolitá vyklouzaná plocha a pak najednou jsme U Buku a už jenom sjezd na stadion.

Výsledek? 3 hodiny 58 minut!  SKOL