Rozhovor Jana Marka u příležitosti převzetí ocenění Arbor Vitae - Strom života

Veřejně prospěšný spolek ANAON, je projektem, který je pokusem přinášet zprávy o těch, kteří jdou za svými vizemi a na své cestě překonávají překážky. Tyto mohou mít různou podobu a o kterých si většina z nás může myslet, že do života žádnou kvalitu nepřinášejí.

Posledním oceněným je člen Jeden na jednoho Jan Marek. Honza při títo příležitosti poskytl Lucii Novákové následující rozhovor:

Skuteční vítězové Jan Marek a spolek Jeden na jednoho

Je 19. února 2017, někdy kolem poledního. Nízké šedé mraky se začínají trhat, prosvítá modré nebe a objevují se teplé paprsky slunce. Každého jiného zimního dne by bylo takové počasí krásné, ale dnes se nám úplně nehodí. Sníh, který byl ráno pevný, se pomalu ale jistě mění v mokrou břečku. Zbývá mi ještě víc než dvacet pět kilometrů. To bude v téhle čvachtě radost. Z neveselých myšlenek mne vytrhne podivná dvojice, která jede kousek přede mnou. Kromě obligátních startovních čísel mají oba svítivě žluté vesty, ten vepředu, který neustále komentuje průběh terénu, je zjevně průvodce, ten za ním je zjevně nevidomý. Všechny mé problémy s bolestí, únavou a počasím se rázem zdají zcela malicherné. Uběhnout Jizerskou padesátku, když jste mladí a silní, není zas až takový výkon, ale zkuste to ujet poslepu!

„Dělám průvodce Honzovi. Je asi o hlavu větší než já a říká, že se mnou běhá, protože přese mne dobře vidí,“ komentuje Jan Marek svérázný smysl pro humor svého nevidomého přítele, jehož při běžkování doprovází. „Původně jsem závodil sám za sebe, ale pak mi přišlo, že je padesátka čím dál víc soutěživá a komerční, a nechal jsem toho. Vrátil jsem se až jako průvodce hendikepovaných sportovců. Jsem vlastně taková kompenzační pomůcka.“

Jan je jedním z průvodců, neboli ‚trasérů‘, jak si říkají, a je členem spolku Jeden na jednoho. Cílem spolku je pomáhat zrakově postiženým účastnit se sportovních aktivit, které jsou pro nás zdravé běžné. Pro nevidomé je to často jedna z mála příležitostí, jak se dostat mezi ‚normální‘ lidi. Nejde jenom o sportovní vyžití, ale také o sociální kontakt, o příležitost být pospolu s ostatními lidmi. Spolek funguje na dobrovolnické bázi, traséři jsou lidé, kteří mají své vlastní zaměstnání a doprovázejí nevidomé ve svém volném čase.

„Někteří lidé nás zdraví a povzbuzují, jiní dokážou být dost nepříjemní. Tuhle nám jeden pán vynadal, že mu nevidomý vjel do cesty. ‚Vždyť nevidí!‘ namítal jsem překvapeně,“ vypráví Jan o zážitcích z lyžování. „Jeden starší manželský pár jel s námi celou cestu ze Smědavy až na Jizerku. Pak se s námi dali do řeči. Ten muž byl podnikatel, říkal, že se mu moc líbí, co děláme, a nabídl našemu spolku vítanou finanční pomoc, protože finance řešíme neustále.“

„Co je nejtěžší? Musím se každých deset vteřin otáčet, abych viděl, co ten vzadu dělá. Také jsou obtížné sjezdy. Nevidomí nevidí, co je čeká, a často se pak vůbec nebojí, i když je kopec velmi příkrý.“

Spolek Jeden na jednoho však nedoprovází jen sportovce na běžkách. Jezdí na kole, plavou a dělají dokonce i biatlon. „Promiňte, jak střílí člověk, který nevidí?“ ptám se, protože podobně, jako si neumím představit, že ujedu na běžkách padesát kilometrů poslepu, také netuším, jak bych se zavřenýma očima trefila jakýkoli terč.   

„Máme speciální pušky se zvukovým naváděním. Míří se ušima,“ vysvětluje s úsměvem Jan. „Teď v prosinci jsme na Černé hoře v Krkonoších uspořádali biatlonový závod pro zrakově postižené děti ze základních a středních škol. Není to ale jednoduché, protože nevidomé děti většinou nemají vlastní běžecké vybavení a půjčit někde třicet párů lyží není snadné.“

Někdy mi přijde, že je to v životě podobné, jako když hrajete karty. Není těžké hrát dobře, když vám osud nadělí samá esa. Mnohem hlubší odvahu a mnohem silnější vytrvalost však prokážeme, pokud statečně hrajeme i v případě, že nám život rozdal nízké karty. Ti, kdo to zvládnou, i ti, kteří jim při tom stojí po boku, jsou totiž ti skuteční vítězové.